Přečteno 4

Cesta na Západ (Štěpán Smolen)
Na tomto světě zjevně jenom hostem a nemíní se v těch pár krátkých desetiletích pozemského života zaměstnávat pořizováním věcí.
kdy může kněz odejít do důchodu?” “Ne.” “Když už nerozlomí hostii.”
budu dívat a neuvidím, budu poslouchat a neuslyším, budu mluvit, aniž bych měl co povědět.
Z církevní daně placená farní uklízečka bude ještě desítky let vynášet koše, do nichž nikdo nic nevhodí, a utírat stoly, ke kterým nikdo neusedl.
V Německu katolictví chřadne pod tíhou církevní daně. Každý dostává zaplaceno, takže z rodiny Božích dětí se stala trochu firma. Na všechno jsou zaměstnanci,
Německo, tak jako jiné evropské státy se stane pouhým shlukem jedinců a skupin, které navzájem nespojuje nic než pár práv a svobod – ani společné dějiny, ani společné náboženství, anispolečný jazyk.
V naší diecézi zemře ročně čtyřicet kněží a dva nebo tři jsou vysvěceni.”
tito tu budou jednou doma, až svět všech šťastných singles a párů se psem pomine.
I tento kostel byl ve Francii, tak jako ostatní, roku 1905 zestátněn, a protože stávající vlastník nemá peníze na opravu, nezbývá jiné než drastické řešení: vyhnat farníky ven.
Světci prvních staletí, například takový svatý Augustin, se nezpovídali nikdy. Od svátosti smíření se odvrátila v podstatě celá západní Evropa.
Hlavním problémem Církve není zhroucení tradičního svátostného systému, ale selhání evangelizace. Poutáme lidi pravidly, místo abychom je osvobozovali, a proto je křesťanství nepřitažlivé. Bylo mi líto Evropy, že už ji nepojí víra, která ji vystavěla. Němci vyrůstají s vinou za holocaust, jakou nelze pokáním vyrovnat. Zdá se jim, že odpovědí může být jen jejich dobrovolná anihilace v multikulturním kotli.
“Západní katolictví zahyne, protože neznamená výzvu. Děti prodavače kebabu tu budou víc doma než děti dětí, které dosud juchají na dětských bohoslužbách. Oni se v mešitě klaní. My si v kostele hrajem.” Navzdory veškeré té neschopnosti, tuposti a čiré zlovolnosti svých představitelů trvá.

Pravěké ženy a jejich velké tajemství (Jan Padych)
Býčí skále v Moravském krasu, kde bylo pobito (přímo krutě zmasakrováno se stopami kanibalismu) téměř 40 žen, dětí a mužů různého věku.
Vznik neolitických kruhových chámů (tzv. rondelů) před zhruba 7 tisíci lety
otravy z obilné mouky nevědomým smíšením s námelem, nebo kontaminací toxickými plísněmi, což kromě jiných potíží může někdy působit i psychotropně (námel působící jako LSD), podobně jako výtažky z blínu, mandragory, rulíku a dalších rostlin.
Myšlenky se propojují, proto je nanejvýš užitečné myslet pozitivně, neboť dobré myšlenky přivolávají dobro a zlé myšlenky zlo.
Příznivější je setkávat se s lidmi úspěšnými, kteří v životě něco dokázali, nebo alespoň s těmi, kteří jsou doslova nabiti pozitivní energií.
“Jako v nebi, tak i na zemi.” mohla používat i poněkud upřesňující formulka: “Jako ve světě astrálním, tak i ve světě reálném.”
Droga DMT se stala velmi populární a jsou obavy, aby se nespustila ničivá atmosféra z 60. let, kdy LSD pohltilo půlku světa.

Učetní z Osvětimy
nápis na přezce opasku – Věrnost je mou ctí, v levém podpaží měl vytetovanou výraznou nulu (krevní skupinu).
Z koncentračního tábora se do německé říše vracely tisíce a tisíce vagonů naložené zbožím.
Ženy z Kanady si směly nechat narůst vlasy a díky dodatečné stravě, kterou našly v zavazadlech, i dobře vypadaly. Esesmani se na ně často vrhli a brutálně je znásilnili.
Na svatbu dostal Oskar Gröning tři týdny dovolené a povolení manželství příslušníkům SS.
Maďarsko vojensky podpořilo německý wehrmacht při vpádu do Sovětského svazu. Slibovalo si od toho územní zisky po vyhrané válce.
V té době jich v Maďarsku žilo přibližně 760 000, deportováno bylo víc než 430 000 lidí. Přes 300 000 jich bylo bezprostředně po příjezdu zavražděno.
Oskar Gröning byl raněn a skončil v lazaretu, roku 1946 ho převezli do Anglie do britského zajateckého tábora. Obyvatelstvo na něj nepohlíželo jako na válečného zajatce, nýbrž jako na německého dělníka, říkali jim „german workers“. Zajatci tak vedli příjemný život, velmi snesitelný. Oskar Gröning se pak vrátil do svého rodného města Nienburgu. Jedním z pachatelů byl Oskar Gröning, malé kolečko v soukolí Osvětimi, jak sám sebe popsal.

Zpovídání Bedřich Fučík
Maturoval na gymnáziu v Třebíči, stejně jako básníci Jan Zahradníček nebo Nezval.
Jeho energii nezlomilo ani devítileté věznění, z něhož se vrátil ve svých šedesáti letech. Měla z toho být jednoho dne kniha Český vězeň.

Jan Masaryk (Zdeněk F. Šedivý)
Vyšetřování smrti čsl. ministra zahraničních věcí Jana Masaryka bylo kriminálním odborníkům vzato z rukou a předáno k dalšímu šetření do rukou STB bez jakýchkoliv zkušeností. Členové kriminálky, kteří byli vykázáni z Černínského paláce vrchním radou Ministerstva vnitra (StB) dr. Janem Horou, byli většinou přesvědčeni o tom, že Jan Masaryk byl zavražděn. Po dopadu na dlažbu nekrvácel, svědčí o tom, že nemohlo jít o sebevraždu. Na posteli ležely dvě knihy: Bible a Švejk.
MUDr. Jaroslav Teplý spáchal sebevraždu týden po smrti Jana Masaryka, a to vstříknutím velké dávky morfia do žíly.
Masarykova vila u obce Sloup, kam ministr zahraničních věcí vodil většinou svoje návštěvy ze Spojených států.
Schramm měl totiž svoji vlastní zpravodajskou síť, kterou tvořili téměř výlučně partyzáni. Od nich dostával nejrůznější důvěrné zprávy z celé republiky. Stojí za zmínku, že tato síť vznikla na popud gen. taj. KSČ Rudolfa Slánského, který současně zastával funkci předsedy Čsl. svazu partyzánů a doporučoval do této sítě jednotlivé agenty.
Milanem Choc mjr. Augustina Schramma nezabil. Trval na tom, že mjr. A. Schramm z Ministerstva vnitra, kde měl na starosti partyzánské záležitosti, je vrahem Jana Masaryka. Kpt. Holvek odpověděl, že mjr. Schramm je vrahem Jana Masaryka. Dodal, že tento zločin nespáchal však sám, měl k tomu pomocníky.
Cigarety si vzala k prozkoumání a vyšetření ing. MUDr. Kinská. V roce 1952 byla však zatčena a odsouzena pro napomáhání k útěkům do zahraničí. Z kriminálů se vrátila až v roce 1961. Podle jejího rozboru musely být v Masarykově bytě tři osoby. Po jejím zatčení se však vše ztratilo.
MUDr. Tomíček z Ústavu soudního lékařství řekl, že žaludek Jana Masaryka byl ústavu dodán otevřený a vypláchnutý. Takový způsob dodání žaludku do ústavu prohlásil MUDr. Tomíček za bezprecedentní. Kromě toho byl žaludek dodán do Ústavu soudního lékařství až šest dní po Masarykově smrti.
Dr. Antonín Sum, osobní tajemník čsl. ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, byl později zatčen v tzv. akci „Střed“, což byl případ dr. Milady Horákové a lidí kolem ní.
Zámky jsou jen pro poctivé lidi, jak říká jedno moudré lidové rčení. Nejsou však žádnou překážkou pro někoho, kdo je chce obejít.
Masaryk měl být podle tohoto scénáře shozen omámený z okna na dlažbu Černínského paláce.
Lze opravdu těžko předpokládat sebevraždu u člověka, který večer čte jednu nebo dvě stránky z Bible a jednu kapitolu z Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“.
Krátce po smrti Jana Masaryka spáchal vrchní zdravotní rada a policejní lékař MUDr. Teplý sebevraždu. Byl nalezen ve své kanceláři s vyhrnutou nohavicí. Na zemi ležela injekční stříkačka. MUDr. Teplý použil silnou dávku morfia, které podlehl. MUDr. Teplý odmítl potvrdit, že příčinou smrti byl pád z okna. Své ženě řekl že Jan Masaryk byl ve své ložnici v Černínském paláci zavražděn. Příčinou smrti byla rána do týla.
Po smrti čsl. ministra zahraničních věcí Jana Masaryka lidé začali mizet. Rostl počet záhadných smrtí. Docházelo k likvidování nepohodlných svědků,
Řadu let strávil ve věznici osobní strážce Jana Masaryka vrch. krim. insp. Vilém Vyšín, Masarykův osobní tajemník dr. Antonín Sum a další.
Z Moskvy přišel rozkaz: Masaryka získat nebo zlikvidovat. V noci z 9. na 10. března 1948 si přišel generál Michail Bělkin spolu s dalšími pro odpověď. Jan Masaryk odmítl.

Svědek Husákova procesu vypovídá (Ladislav Holdoš)
Američané zásobovali Franka pohonnými látkami.
Mezi dobrovolníky nebylo sovětských občanů nijak mnoho, nejnovější údaje uvádějí asi dva tisíce lidí z celkového počtu asi třiceti pěti tisíc dobrovolníků. Československých dobrovolníků ve Španělsku (a bylo jich přes dva tisíce),
nechápali, proč mám jít do imperialistické války, jak tehdy, po sovětsko-německém paktu, tuto válku komunisti hodnotili.
válka pro mě byla imperialistická, jak to tehdy hlásala a žádala Kominterna,
Zůstal jsem ve Francii a angažoval se v odboji proti německé okupaci. A čtvrtého února roku čtyřicet tři mě zavřela francouzská policie, francouzská státní bezpečnost. Francouzská policie, v jejíchž rukou jsem se ocitl, byla fašistická, kolaborantská, velmi krutá, horší než německé gestapo
Po Španělsku, Africe a Francii, třech vězněních, tě však čekala ještě další vězeňská zkouška, tentokráte německá, koncentrační tábor v Buchenwaldu Do Buchenwaldu nás převezli z Compiegne v květnu čtyřicet čtyři, Zůstal jsem u francouzské skupiny až do osvobození tábora a vrátil jsem se pak s nimi do Paříže. Patřil jste spolu s Londonem, Závodským, Svobodou, Hromádkou do trocicistické skupiny bývalých interbrigadistů. Do skupiny slovenských buržoazních nacionalistů zařadili kromě Vlada Clementise Gustáva Husáka, Ladislava Novomeského, Daniela Okáliho, Ivana Horvátha a mě. Po bratislavském soudu dostal třináct let.
Já jsem někdy při výsleších brečel, nejlepší přátelé, jsme jeden na druhého vypovídali. Z lágru jsem vycházel jako spráskaný pes. Styděl jsem se sám před sebou, vyhýbal jsem se lidem, společnosti, hanba se takhle jaksi dělila s ostatními, kromě Gustáva. Když v roce 1951 zatkli Husáka, neměli mu co zabavit, byl robespierrovsky čistý. Gustáv Husák choval jinak než ty či jiní, že se nedoznal ke lžím.
Oba chtěli mít na svých limuzínách státní poznávací značku s číslem nula jedna. Nikdo neustoupil, a po Žilinsku jezdila dvě auta se stejnou značkou.
Šlo o takzvanou návratovou akci řecko-katolíků do pravoslavné církve, vymyšlenou Sověty, hájil jsem ji.
Film Doznání, natočeného na motivy Londonovy knihy,
Švédové nedokázali dobýt Pražský hrad mnoha děly, ale Čepička ho dobyl dvěma kulemi. Komentář k tomu, že si vzal Gottwaldovu dceru.

Ani gram uranu okupantům! (Karel Boček)
V letech Protektorátu bylo nařízeno, aby žáci – nevím, zda jen na středních, nebo i na základních školách – na začátku každé hodiny zdravili svého učitele „árijským pozdravem“.
Pro mne zkrátka četníci nebyli dobráckou partou, já v nich viděl především kolaboranty.
Nevážil jsem si lidí, o nichž se říkalo, že když zavřou hubu, mají uklizené pracoviště. Uznával jsem jen činnost, za níž byly vidět konkrétní výsledky, skutečné hodnoty.
Pravda je, že jsem byl čtyřikrát ženatý a že mi po světě chodí několik dětí, k nimž se ovšem hlásím
Veselá mi ta vojna připadá teprve s odstupem času, který většinu záporných zážitků zahladil.
Cílem těžby je uran obsažený ve vytěženém materiálu. V rudě ho bylo asi jedno procento, zvláštní položkou byl přibližně desetkrát bohatší smolinec, ukládaný do speciálních sudů. (O smolinci pár slov: horníci už v minulých staletích naráželi při těžbě stříbra na „černý kámen‘“, který pro ně znamenal, že už končí stříbrná žíla a nastupuje smolinec, tedy smolný kámen.
Větrání jsme přebudovali na přetlakové, které přítomnost radonu v šachtách několikanásobně snížilo.
Byly zavedeny také osobní dozimetry, a ti, kdo přípustné dávky dosáhli nebo se k ní blížili, byli posíláni na jiná pracoviště.
Ústav jaderných paliv na Zbraslavi se zabýval utajovaným výzkumem slitiny z ochuzeného uranu, sloužící k výrobě průbojných dělostřeleckých střel.
Štola v délce dvaapadesáti kilometrů, sloužící jako podzemní přivaděč vody pro hlavní město, z nádrže na Želivce.
O možné nápravě systému jsem byl přesvědčen a snažil jsem se k ní přispět až do 21. srpna 1968. Pak už jsem s ním nechtěl mít nic společného, stal se pro mne nereformovatelným. Tehdejší černý humor: optimisté tvrdili, že nás teď odvezou na Sibiř, kdežto pesimisté říkali, že tam půjdeme pěšky.
Rozhodnutí, že zastavujeme všechny dodávky uranu do Sovětského svazu, jsem písemně předal sovětskému zmocněnci, kterého jsem si nechal zavolat do kanceláře.
Mohl jsem si samozřejmě vylít na hlavu kbelík špíny a přinejmenším bych byl zůstal v oboru, shora vítaný jako člověk, na kterého něco vědí, takže jim teď bude zobat z ruky. Jenže na to, abych zahodil veškerou sebeúctu, jsem byl, jak se říká, příliš tuhý v kolenou.
Přišli si pro mě 6. září 1970 na mé pracoviště v Přísečnici. Začal jsem hořce litovat všech možností k útěku, které jsem měl a jichž jsem nevyužil. Výslech vedl Kurz a druhý major, který v prastaré hře policajtů vystupoval jako ten slušnější.
Pochopil jsem, v čem se výslechy gestapa a StB liší. Němci se chtěli dopátrat skutečnosti, co vyšetřovaný dělal a kdo mu při tom pomáhal. Estébáci vyslýchali zatčeného tak, aby se potvrdila jejich původní představa. To, co mi kladli za vinu, neodporovalo zájmům naší republiky, naopak jsem jednal v její prospěch. Když byl jeden u výslechu, varoval mě ten druhý, že je to konfident, a naopak. Myslím, že donášeli. Mám za to, že mi pak místo léků dávali nějaký opiát či co, protože jsem měl občas mimořádně dobrou a sdílnou náladu. Vězni z počátku sedmdesátých let, například Jan Tesař, tyto praktiky StB věrohodně popisují.
Kapitána Červeného, který mě neuhlídal, odsoudili a na několik let uvěznili a z celé aféry udělali školní případ.
Mne v nepřítomnosti odsoudili k patnácti letům vězení, soudem byl odsouzen můj otec ke dvěma letům vězení, Jiřina Mikšanová, má první ubytovatelka, k ročnímu vězení a Ondřej Krišanda, řidič kamionu, na tři roky, všichni nepodmíněně. ZA opuštění republiky amnestii, po níž byli moji přátelé propuštěni. Můj zbraslavský byt připadl pak státu i s veškerým zařízením, byl tam i hezký Janečkův obraz, kde je mu asi konec?
Místní náčelník svolal děvčata, prý abychom si vybrali. Francouzi nás ujišťovali, že když je vezmeme s sebou a vy drbeme je pod sprchou, budou použitelné, jenže mně a mým německým kolegům byly takové kolonizátorské manýry proti mysli.
koncem roku 1949 bylo zatčeno šestnáct vedoucích pracovníků Jáchymovských dolů a ředitel Hegner odešel od státního soudu s doživotním žalářem. Krajský soud v Brně odsoudil v říjnu 1971 pro sabotáž k pětiletému vězení Milana Zieglera za to, že v srpnu 1968 soustředil veškerou tajnou dokumentaci a ke třem a půl roku byl odsouzen okresním soudem v Tachově Stanislav Vlasák za organizování protestní stávky pod heslem Ani gram uranu do SSSR.
V materiálech StB, k nimž jsem se dostal po Listopadu, jsou také jména tajných spolupracovníků a agentů, kteří byli na mě venku a na mé přátele doma nasazeni. Několik z nich mě bolestně překvapilo, protože jsem je považoval za své dlouholeté přátele.
Když jsem byl na čtyřech tisících marek měsíčně, nabídla mi firma, která u Bonnu zakládala těžbu sklářského písku, šest tisíc, a já dal výpověď. Založil jsem stavební firmu a inženýrskou kancelář, začal jsem nabízet domy včetně pozemku, stavby až na klíč. Takto jsem postavil malé sídliště u Bonnu, dohromady víc než padesát domků. Řada dosud běžně používaných materiálů, různé dřevotřísky nebo izolace ze skelné vaty, je toxická, většinou karcinogenní. Stavebnictví v Německu teď trpělo přeinvestováním, nabídka domů převládala nad poptávkou. Cestovní kanceláře vybízející seniory, aby víc pobývali v teplých krajích: Ušetříte na topení, tříměsíční pobyt vás tam přijde na cenu jednoho měsíce. Začal jsem stavět domky na evropském jihu.

Děvčata z osvětimi
Byla jsem příjemně překvapena podmínkami panujícími v Ravensbrucku. Bylo to úplně něco jiného než v Osvětimi. Slamník, na němž jsem spala, byl čistý a suchý. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Rajský život!
měla jsem na starosti kontrolu puškových nábojů, byla jsem svědomitá, hlásila jsem každou vadu i špatné provedení.
Někteří Němci byli hodní, soucítili s námi a chovali se k nám dobře.
mezi vězni se také bojovalo. Hlídaly se misky, protože se kradly, hlídalo se jídlo a místo v kóji.

Přežil jsem to (Hanuš Bader)
Platil tu zákon přírody: zachraň se, kdo můžeš. Nikdo nebral ohledy na druhé a mladší. Každý mrtvý znamenal víc místa a víc jídla pro ostatní. Bylo to kruté, ale tak to zkrátka chodí, když jsou lidé násilím zahnáni do úzkých a stanou se zvěří.
Měli jsme uniformy, policejní odznaky a taky dřevěné obušky. Bylo nás asi sto a naším policejním náčelníkem byl doktor Lowenstein, jenž dříve sloužil jako policejní šéf kdesi v Německu. Pod jeho vedením se ghettowache brzy mohla rovnat běžným německým policejním jednotkám. velitel tábora celou stráž rozpustil. Němci se asi báli, že by tyto vojensky trénované oddíly časem vyvolaly vzpouru.
Eisler mě ustanovil „světnicovým“ kápem. Získal jsem tak přístup k většímu množství polévky a chleba. Během přídělu jsem vězňům dával menší porce a v kádi tak vždycky trochu polévky zbylo, a kusy chleba jakbysmet.
Postupem času se člověk stával dravcem, který myslí jen na sebe, aby se zachránil a udržel naživu. Neměnný život ve velkých masách natěsnaných na malém prostoru spolu s hladem, nemocemi a pokořením z nás čím dál víc dělaly bezohledné hyeny.
V tomto stadiu přestával být člověk člověkem, vytrácely se poslední, chatrné zbytky lidství.

Jiná (Gabriela Koukalová)
Lyží vozím asi čtyřicet párů a každá má skluznici na jiné podmínky.
V našem týmu to totiž funguje jako ve smečce. Slabší se přidávají k silnějšímu, a když nejdeš s nimi, jsi nepřítel.
Několik let jsem totiž trpěla anorexií.
„Dokud tě někdo kope do zadku, znamená to, že jsi před ním,“
V telefonu mám kvůli kontrolám aplikaci, která se jmenuje Adams. Každý den do ní zapisuju, kde a v kolik hodin budu, aby mě komisaři při namátkové kontrole našli.
Petr mi popisoval, co zažíval během léčby rakoviny varlete.