Zamlčené dějiny (Tomáš Krystlík)
Do českých dějin nepatří jen hrdý odboj, ale i zbabělá kolaborace morální i fyzická, ba i přímá zrada
Česko-Slovensko je dítětem propagandy.“ [Klimek, 2002] A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.
Válka se vedla o udržení nebo získání větší moci mocností.
Koncem května 1918 se legionáři na sjezdu čs. vojsk v Čeljabinsku usnesli, že budou ignorovat rozkaz přesunout se do Archangelsku a odtud do Francie, protože by cestou museli bojovat s bolševiky a na moři by mohly být jejich lodě potopeny německým námořnictvem, že raději odjedou vlastním pořádkem do Vladivostoku a odtud na francouzskou frontu. Byla to vojenská vzpoura, čs. historiografy úspěšně zaretušovaná.
Morálka čs. vojsk byla pramizerná. Legionáři se totiž vždy po obdržení rozkazu dohadovali nebo hlasovali, zda jej mají splnit, nebo ne.
Maurice Janin: „Morální stav armády… zůstává zmatený…“
Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čechosobaki!“ (Děkuji vám, čeští psi!) Čechosobaki je pendant k termínu čechoslovaki a znají jej Sibiřané a Rusové dodnes.
Zejména Beneš byl žárlivostí vůči Štefánikovi, posléze pomstychtivostí, přímo posedlý. Byl schopen tři hodiny rozkládat o „tomto astronomovi, jenž se domnívá být vojákem, tomto rolníkovi, který se považuje za aristokrata, tomto politikovi, který se pokládá za génia, ale ve skutečnosti je pouhým popletou“.
Beneš totiž nedokázal bez závisti pozorovat auru, kterou byl Štefánik obklopen.
Nutno dodat, že Štefánik mu to oplácel krátkými poznámkami o Benešovi jako „o prvořadém socialistovi, papírovém revolucionáři a pokřiveném diplomatu“.
S československými vojáky, kteří se zúčastnili střílení na jeho letadlo z pěchotních zbraní a nemlčeli, byl ještě v roce 1919 zahájen neveřejný soudní proces. Již po prvních policejních výsleších začali náhle umírat. „Dostali jsme rozkaz, že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit.“ Zjistili, že z jejich kolegů jsou v ČSR naživu jen dva, protože dokázali mlčet. Hned v květnu 1945 byli všichni tito poslední čtyři bývalí vojáci zatčeni a odsouzeni na 16 a 20 let vězení. [Ludvík]
Zatímco Tyrš mluvil česky výtečně, Fügner až do své smrti s obtížemi.
23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí.
Tři vrchy znázorňovaly pohoří Tatra, Mátra, Fatra. Pohoří Mátra se nachází mimo Slovensko.
Případ generála Jana Syrového, předsedy vlády v roce 1938. Jeho manželka se s jeho vědomím obrátila na Beneše a jeho ženu s prosbou o finanční sanaci. Generál si žil nad poměry, manželčino věno bylo už pryč a přes finanční výpomoc poskytnutou mu Hradem už v roce 1931 by potřeboval nyní (1933) na činži, splátky dluhů a podobně měsíčně alespoň 13 tisíc korun, ale bere jen 6600. Paní Běla Syrová slibovala za výpomoc „vděčnost nadosmrti“.
Beneš při vzniku republiky obelhal všechny, hlavně údaji o národnostním složení, a vytvořil tak sud střelného prachu ve střední Evropě, jímž podminoval vlastní stát.
V jeho přihlášce do svobodozednářské lóže, datované 26. 12. 1926, můžeme číst: „Moje já – můj národ – lidstvo, to mi tvoří filosoficky a mravně jeden jediný celek.
Češi nebyli vůbec připraveni na nutnost ústupků národnostním menšinám ani na možnost prohry. Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George vytáhl Benešovy sliby o švýcarském uspořádání Československa
Československo na mírové konferenci nezastupoval… Masaryk, nýbrž impulsivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet.“
oku 1935 – SdP se stala absolutním vítězem před stranou agrární – si Henlein bezpochyby představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících. Henlein ale nenašel mezi československými politickými aktéry nikoho, kdo by s ním o politické spolupráci jednal.
Stav mostů a komunikací vedoucích na Slovensko nezaručoval možnost evakuace těžkého dělostřelectva, s vybudováním ze strategického hlediska výhodné trati středem republiky přes Českomoravskou vysočinu čeští vojenští stratégové nepočítali. Stratégové kalkulovali s pomocí francouzských a sovětských letounů proti Německu, ale dostatečné zásoby pohonných hmot pro tyto operace nevytvořili. Protiletadlová děla předtím české zbrojovky s povolením vlády vyvezly do ciziny, samozřejmě také do Německa,
Přijetí ultimát pouze vládou a prezidentem je protiústavní. Jen ministr Petr Zenkl se vzepřel a popřel ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci. Kategoricky žádal svolat parlament, a když neuspěl, přestal se zasedání vlády účastnit a podal demisi. Proti kapitulaci a neústavnímu postupu protestovala Národní demokracie a KSČ, obzvláště poslanci Národní demokracie Ladislav Rašín a František Schwarz.
Schwarz byl pak po celou dobu v londýnském exilu v opozici proti státním orgánům vytvořeným Benešem. Ve druhé polovině roku 1945 se vrátil domů do republiky, kde se ještě tentýž rok záhadně ocitl v československém vězení, kde za zcela nevyjasněných okolností bez soudu zemřel.
Největší chybou celé čs. předválečné zahraniční politiky bylo, že vyjma Rumunská nebyl ani jeden sousední stát vůči ČSR alespoň neutrální, všechny byly nepřátelské.
Už 14. 10. 1938 vydaly české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů, inženýrů memorandum požadující, „aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy“. To nebyl názor pouliční lůzy, nýbrž české inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky.
Německé antinacisty a sociální demokraty uprchlé do Česko-Slovenska Češi vydávali, jako později Sovětský svaz, do spárů Hitlera.
Když československý štábní kapitán Otto Wagner předložil za války čs. vojenské prokuratuře ve Velké Británii podnět ke zkoumání trestní odpovědnosti vysokých československých vojenských důstojníků za zhanobení cti čs. vojska tím, že se nepokusili v březnu 1939 zničit výzbroj a výstroj, byl Františkem Moravcem zřejmě na pokyn Beneše, nebo alespoň s jeho vědomím, spolu s dalšími 28 umlčen, vyloučen z čs. zahraniční armády a zbytek války musel dobojovat po boku Svobodných Francouzů.
Možné příčiny, proč byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jsou čtyři:
Odvetu spočívající v okamžité popravě alespoň 10 000 Čechů dokázal u Hitlera zvrátit Karl Hermann Frank, který byl přesvědčen, že za atentátem stojí pouze Londýn, a považoval za velmi kontraproduktivní popudit represáliemi Čechy proti říši. Lidice byly pravděpodobně perzekvovány za šest záchytných adres v obci, které zřejmě některý z parašutistů vyzradil gestapu.
V Ležákách byla v činnosti vysílačka parašutistů, v Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů, ale vlivem vlastní indiskrece v místní hospodě (rozuměj: sami na sebe to vyžvanili) se o nich dovědělo gestapo. Bernartice však vyhlazeny nebyly, protože přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku; 22 jejích obyvatel bylo ale popraveno za napomáhání atentátu.
Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli; tam, kde je přijali, je zase občas udali gestapu [Berton], zřejmě se báli provokace. To se opakovalo u všech výsadků do protektorátu až do konce války.
Naživu zůstala naprostá většina příbuzenstva Gabčíka, protože žili v jiném státě (ve Slovenské republice), a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP a jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky.
Další závažnou indicii o kvalitě domácího odboje lze najít v knize Jiřího Šolce Po boku prezidenta.
Za zády čs. exilové vlády vysadili Britové ke konci války do Sudet několik výsadků tvořených výhradně Sudetoněmci. Rusové počínaje rokem 1941 shodili na čs. území 850 parašutistů, z toho asi 410 čs. občanů, na jejich přesný počet a úkoly si budeme muset počkat.
František Moravec přiznává, že pomáhal odstraňovat Benešovu politickou opozici v Anglii, zařídil, aby tři čs. politici, kteří v Londýně veřejně projevili svůj nesouhlas s Benešovou politikou, byli Angličany zatčeni. Např. Hodžova přítelkyně doprovázející jej do Anglie, byla po příjezdu zatčena pro podezření ze špionáže pro Německo. František Moravec pak vyměnil její propuštění za Hodžův slib odjezdu obou do USA.
Beneš byl ješitný, odlišné názory nesnášel, neuměl odpouštět křivdy a zapomínat minulé spory. Beneše zajímala jen jeho vlastní moc a postavení v poválečném Československu, nikoliv odboj nebo povstání.
Beneš nezapomínal: Baťu po válce pohnal pomstychtivý Beneš před národní soud, F. Schwarz se v září 1945 hned po svém návratu do vlasti ocitl záhadně v československém vězení, ve kterém ještě záhadněji, neodsouzen, 20. 2. 1947 zemřel. Jmenoval ministrem obrany Ludvíka Svobodu, bývalého učitele maďarštiny ve vojenské akademii, agenta NKVD a kryptokomunistu.
Zavolal Majer „23. 2. telefonicky Jana Masaryka a navrhl mu, aby oba dva společně podali demisi. Masaryk souhlasil, slíbil, že demisi obou okamžitě prezidentovi předloží, a skutečně tak učinil, neboť prezident toho použil v rozhovoru s Gottwaldem, když stále naléhal na ústavní řešení krize“. Proč nebyly ony dvě demise přijaty, zůstává dodnes nevysvětleno. Že by Beneš na ony dvě demise zapomněl, je vyloučeno.
Pražské jaro 1968 bylo jen kouřovou clonou pro umístění vojsk Rudé armády v Československu.
Prezident Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa jaderné zbraně a jednotky Rudé armády Rusům třikrát odmítl.
Proto odletěl Brežněv za Alexandrem Dubčekem, v Rusku vyškoleným sovětčíkem, do Bratislavy. Ten mu na jeho návrh kývl a Rusové zařídili Novotného vystřídání.
Účelem uvolnění cenzury po lednu 1968 bylo vyvolat vůči Novotnému „hněv pracujícího lidu“, aby se usnadnilo jeho odvolání z funkce prezidenta. Jednou odvolanou cenzuru nešlo už bez násilí nastolit.
Dubček už nebyl schopen kontrolovat masy a média a Moskva s ním začala jednat jako s agentem, který selhal.
Češi proti Hitlerovi (Eduard Stehlík;Martin Brabec)
na konci září 1938 vyraženy zbraně z rukou a národu zlomena páteř. Je to mimochodem věc, s níž se v mnoha ohledech vyrovnáváme dodnes.
a páteř mu je lámána po roce 1948 nanovo, a následky toho si neseme dodnes, a to ještě mnohem výrazněji než mnichovské trauma roku 1938.
24. říjen 1942, kdy byli v koncentračním táboře Mauthausen popraveni spolupracovníci mise Anthropoid. Tehdy bylo 262 mužů, žen i dětí zastřeleno ranou do týla.
Antonín Petrák – instruktor našich parašutistů ve Velké Británii, účastník obléhání přístavu Dunkerque a pak také vězeň v komunistických lágrech, datum jeho smrti – 19. května 1949. Což znamenalo, že byl ubit měsíc před popravou Heliodora Píky a šlo tak pravděpodobně o vůbec prvního československého vojáka, který se stal obětí komunistického režimu.
Objížděl internační tábory, v nichž Francouzi drželi interbrigadisty z občanské války ve Španělsku. Vyhledával mezi nimi občany Československa a staral se o jejich zařazení do budované čs. zahraniční armády.
30. ledna 1933 nastoupil Adolf Hitler k moci.
když v březnu 1936 německé jednotky bez jediného výstřelu napochodovaly do Porýní, Beneš ubezpečoval Francii, že pokud se rozhodne odpovědět vojenskou akcí, Československo jí pomůže.
Malá dohoda, která se formou dvoustranných vojenských smluv mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem konstituovala hned na počátku 20. let. Zaměřena byla na společnou obranu proti Maďarsku, jež bylo vnímáno jako největší hrozba. Ve snaze čelit rostoucí hrozbě nacistického Německa vyjednal v květnu 1935 prezident Beneš spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, tento závazek platil pouze v případě, že současně pomůže i Francie.
Poláci vznesli požadavek na odstoupení Těšínska, a 2. října 1938 polské jednotky vpochodovaly na Těšínsko
Goebbels byl opravdu mistr propagandy a jeho údajný výrok, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, platí dosud.
Nesmíme spoléhat, že pravda sama zvítězí, protože i ona pravda musí být propagována. “Kdo mlčí, nemá nikdy pravdu. My mlčíme, a to je nebezpečné.“ Jan Antonín Baťa
Obranná strategie stála na souboji dvou idejí. Na dilematu, jestli raději investovat do pancířů, nebo do betonu. Tedy že se řešilo, jestli je lépe budovat armádu disponující co nejvíce tanky a letadly, nebo zda zemi bránit pásmem pevností. Za to nesou plnou odpovědnost politici z 20. let, kteří armádu okleštili na finančních zdrojích a dokonce byli schopni uvažovat o jejím rozpuštění.
Dnes nejen Česká republika nebo Německo, ale celá řada dalších demokratických zemí by se mohla od Poláků učit, jak budovat silnou armádu.
Bylo odhaleno i několik dalších špionů, kteří však pracovali pro Maďary. V únoru 1938 zatčen kapitán Kalmár, po otci poloviční Maďar. Při výsleších se přiznal, přičemž svou zradu odůvodňoval údajnou šikanou, které prý v armádě čelil pro svůj maďarský původ. Odsouzen byl k trestu smrti, který byl 29. dubna 1938 vykonán. V listopadu 1937 bylo v československých vazebních celách 926 osob důvodně obviněných ze špionáže.
Winston Churchill, který v této souvislosti proslul výrokem, že „Vláda jejího veličenstva mohla volit mezi hanebností a válkou. Zvolila hanebnost a bude mít válku.“
Mnichovská dohoda jako taková byla u velké části francouzské a britské veřejnosti přijata pozitivně, protože pro ně bezbolestně odvrátila akutní hrozbu válečného konfliktu.
Československo prohrálo s Německem propagandistickou válku a málokdo ho vnímal jako oběť. Občané těchto dvou velmocí to zkrátka brali tak, že je tady ve středu Evropy nějaký malý divný stát, který existuje sotva dvě desetiletí, utlačují v něm Němce a dost možná ani neměl vzniknout, osud malých národů často velmoci příliš nezajímá.
Věřili v dodržování elementárních pravidel a dohod. Jenže diktátoři jako Hitler a Stalin vždy hrají bez pravidel.
Byli vycvičeni v rámci sekce X (německé) Special Operations Executive. Tři z nich, nadporučík Otto Pichl (bylo mu mimochodem již 48 let!), poručík Ernst Hoffman a poručík Albert Exler, byli dokonce v noci z 8. na 9. května 1944 vysazeni na padácích v severozápadních Čechách v rámci zpravodajské operace Denver. Jejich mise bohužel skončila neúspěšně. Otto Pichl spáchal 31. srpna 1944 v Ústí nad Labem v obklíčení gestapem sebevraždu a Ernsta Hoffmana dopadly nacistické bezpečnostní složky 10. října 1944 a 29. listopadu 1944 byl popraven, Albert Exler byl sice rovněž dopaden, ale shodou okolností se dožil konce války.
Dochovala se řada fotografií z března 1939, na nichž si u československého hraničního sloupu podává ruku nebo se dokonce objímá polský voják s maďarským.
Naděje se upínaly k Benitu Mussolinimu, který Československo docela dobře znal. Zajímal se o naši církevní reformaci v 15. století, napsal publikaci o Janu Husovi „Mistr Jan Hus – muž pravdy“. Mussolini dokonce od T. G. Masaryka dostal v roce 1926 Řád Bílého lva.
Beneš se všemi účastníky si později během války i po roce 1945 vyřídil účty. Zejména se Lvem Prchalou a Karlem Husárkem.
Metoděj Pleský napsal knihu „Bratr generál“ o Stanislavu Čečkovi a také té, která popisuje dějiny 4. československého střeleckého pluku.
K Benešovi už cestu nikdy nenašel, neměl k němu důvěru a nahlížel na něj s velkou obezřetností. Podobné to bylo i u dalších důstojníků, u kterých Beneš definitivně ztratí kredit svým počínáním spojeným s únorem 1948. Oni to brali tak, že je zradil dvakrát. V roce 1938 i v roce 1948.
Jan Masaryk na otázku, jak by se v době Mnichova zachoval jeho otec, kdyby ještě žil a byl prezidentem, odpověděl: „Tata by řekl: Tož budeme sedlat!“ A já věřím, že by tomu tak bylo.
Benešovi situaci mu navíc neusnadňoval ani jeho menší vzrůst a také nepříjemný hlas, pisklavý, do uší se zařezávající.
Prezidentovo uvažování navíc již za války jednoznačně ovlivnila mozková příhoda, kterou utrpěl při cestě do Sovětského svazu v závěru roku 1943. Každý lékař vám řekne, že taková málem fatální zdravotní událost psychiku člověka výrazně ovlivní a potvrzovali mi to i pamětníci, kteří říkali, že poté už prezidenta nepoznávali. Jakoby to byl jiný člověk.
Po zastřelení Josefa Bílého následuje 1. října 1941 velká poprava vysokých důstojníků předválečné československé armády. Šlo o 13 důstojníků, mezi nimiž byli i tři generálové – Mikuláš Doležal, Josef Svátek a Václav Šára. Mnozí měli kolegy či kamarády v londýnském exilu, a proto toto vraždění našich nejlepších důstojníků vyvolalo reakci, že je potřeba oplatit Němcům stejnou mincí, pomstít se.
Pomsta. Splátka dle pradávného pravidla oko za oko, zub za zub.
Necvičila se střelba na auto, ale házení maketou bomby na jedoucí vůz.
Plán vypadal následovně: První bomba má mířit na čelo auta, zničit motor a znehybnit ho. Druhá dovnitř vozidla. Pokud osádka výbuch přežije, druhý muž – buď pistolí, nebo samopalem, podle toho, co bude možné na místo vzhledem k velikosti donést – „práci“ dokončí.
Němci popsali ihned po akci, když v oznámení o atentátu napsali, že „jeden muž se pokusil vystřelit z automatické pistole a zároveň druhý vrhl bombu.“
Bylo nutné vršek bomby odšroubovat podobně, jako třeba uzávěr plastové lahve. Po jeho odšroubování musela být bomba vržena na cíl tak, aby rotovala kolem své kolmé osy. Přitom se odvinula látková páska opatřená olůvkem. Tím došlo k vytažení ocelové vidličky a k uvolnění úderníku. Bomba tím byla aktivována a explodovala při dopadu v jakékoliv poloze. Čili Jan Kubiš musel mít bombu už připravenou, s odšroubovaným víčkem a musel prstem držet olůvko, aby neodmotalo látkovou pojistku příliš brzo.
V klíčových vteřinách mají takzvané „tunelové vidění“. Soustředí se jen na cíl a splnění úkolu a vůbec nevnímají, co se děje okolo.
S vizí zlikvidovat Heydricha přišel František Moravec, prezident nesouhlasil s atentátem.
Reinhard Heydrich nastoupil do funkce 27. září 1941. Hned toho dne je zatčen ministerský předseda Eliáš, 28. září začínají popravy vězněných představitelů odboje, o čemž se v Londýně exil dozví 29. září dopoledne. Mezi zastřelenými byli i generálové Hugo Vojta a Josef Bílý. Následuje již zmíněná poprava velké skupiny našich důstojníků 1. října 1941 večer. Tím pohár trpělivosti přetekl. Již 2. října František Moravec povolává do Londýna Gabčíka se Svobodou a 3. října jim dává pokyn k přípravě útoku na Heydricha.
František Moravec pod Bílým několik let sloužil. Našel jsem si i hodnocení, které kdysi Bílý na Moravce vypracovával. A ta hýřila superlativy. V podstatě pomáhal nastartovat jeho pozdější úspěšnou kariéru.
Heydrich den po svém příchodu Moravcovi zavraždil jeho oblíbeného nadřízeného, přítele. Rozhodnutí zlikvidovat Heydricha bychom tedy mohli označit jako pomstu československých vojáků.
Operace Gunnerside, tedy zničení továrny na těžkou vodu v Norsku;
24. června 1942, museli čeští herci i další umělci vynuceně projevit svou loajalitu jen pár dní poté, co byly vyhlazeny Lidice.
Vraždění civilistů ve francouzské obci Oradour-sur-Glane se odehrálo 10. června 1944, na den přesně dva roky po Lidicích.
v rozsáhlém a v mnoha ohledech dodnes nepřekonaném třísvazkovém popisu našeho odboje na Východě, který vyšel v 50. a 60. letech, je napsáno, že „6. října 1944 padl v Dukelském průsmyku velitel 1. čs. samostatné brigády v SSSR“. Konec, ani zmínka o Jaroslavu Vedralovi Sázavském.
Josef Buršík, nositel Zlaté hvězdy hrdiny Sovětského svazu. Po válce ho komunisti zavřeli do kriminálu, kde málem zemřel.
To on rozmluvil Hitlerovi záměr popravit deset tisíc příslušníků české inteligence jako odvetu za Heydrichovu smrt.
V únoru 2020 to bylo 75 let od chvíle, kdy se levicoví odbojáři Vladimír Blažka se svým bratrancem Aloisem Bauerem rozhodli zlikvidovat v ulicích Brna SS-Hauptsturmführera Augusta Gölzera. Při útoku byl postřelen a druhý den vážným zraněným podlehl.
Pomsta v okolí Obecního domu byli někteří lidé pověšeni za nohy na sloupy a upáleni.
Dokonce brzy vyšla kniha s názvem „Vraždění po německu“.
Na osudy Bohuslava Ečera jsem narazil hned v počátcích svého bádání, kdy se mi dostaly do rukou jeho knihy „Jak jsem je stíhal“ a „Norimberský soud“.
„Toto nejsou regulérní státní představitelé, je to banda zločinců a gangsterů. Tak je podle toho suďme!“ „Nikdy nedopusťte, aby právo zabilo spravedlnost!“ Myslím si, že to je velmi důležitá myšlenka.
komunisté nemohli zavřít jeho, protože zemřel na infarkt těsně před očekávaným zatčením, tak uvěznili alespoň jeho dceru Jarmilu, která byla odsouzena na 12 let do vězení, z něhož vyšla teprve po amnestii v roce 1960. https://cs.wikipedia.org/wiki/Velen_Fanderlik
Velena Fanderlíka, který je opravdu skautskou legendou, bych označil za Ečerovu pravou ruku, řekněme číslo dvě v celé té naší skupině vyšetřovatelů.
Naházel jsem desítky jmen důstojníků, kteří byli nacisty umučeni, popraveni, skončili neznámo kde a mně přitom jejich jména vůbec nic neříkala.
Je děsivé, kolik tisíc lidí položilo život za tuto zemi a my o nich mnohdy nevíme vůbec nic. Dokonce ani to, že existovali.
Václav Kopal byl v roce 1927 požádán, aby přispěl svými vzpomínkami do sborníku připravovaného k 10. výročí zborovské bitvy. On na to odpověděl: „Víte co, nechtějte to po mně. Kdybych napsal, jak to všechno doopravdy bylo, tak by to vzbudilo příliš mnoho nepřátelství. Nechme legendy žít.“
Odhaduje se, že z českých zemí nastoupil do rakousko-uherské armády přibližně jeden milion a dvě stě tisíc mužů. Na tři sta tisíc jich padlo, tedy každý čtvrtý. V legiích působilo okolo sto tisíc Čechů.
Ale většina mužů – pokud měla zkušenost z války – tak to bylo z armády rakousko-uherské. Však je také v každé české vesnici pomník, který připomíná oběti první světové války.
Válka změnila politické poměry v Evropě a mohlo tak vzniknout samostatné Československo.
Kniha Památník pražského povstání, je z roku 1947 a obsahuje řadu kvalitních hlubotiskových fotografií. Ze stovky fotek jsou jen tři snímky věnované Rudé armádě. To podle mne ukazuje na to, jaký reálný podíl jí při osvobozování Prahy lidé přisuzovali v době před nástupem komunistické diktatury. A konec konců to dokládají čísla. Při bojích o Prahu padlo na barikádách nebo bylo povražděno přes tři tisíce Čechů, padly tři až čtyři stovky vlasovců a příslušníků Rudé armády přišlo o život přibližně třicet.
Po válce hovořil s velitelem jednotky Rudé armády, která u něj byla ubytována, a on se o ni vzorně staral. Jednoho večera mu onen major řekl: „Kdybyste věděli, co jsme vám sem přivezli, tak nás takto nevítáte.“ Dědeček mu tehdy nerozuměl, pochopil to až po únoru 1948.
Před několika lety jsem si ve Spojených státech koupil knížku s názvem „Dark Continent“, která popisuje dějiny Evropy. Vývoj na mezinárodním poli míří do stavu, kdy by mohlo stačit málo a něco moc nepěkného z historie by se mohlo zase zopakovat. Lidé bohužel velmi rychle zapomínají. Proto o historii tolik vyprávím. Nechci, aby se opakovala.
Toto z historického hlediska nenormální období míru trvalo co možná nejdéle. Nejen kvůli nám samotným, ale hlavně kvůli našim dětem.
Že se Češi a Slováci rozešli slušným způsobem, svět obdivoval.
Malý opravník historických lží (Tomáš Krystlík)
Ze 27 vůdců stavovského povstání popravených 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, bylo 11 německy mluvících, česky neznajících. Ve skutečnosti byli příslušníky panského stavu jen tři z nich, ostatní byli rytíři a měšťané.
Komenský, původním příjmením Szeges (neuvádí se to proto, že příjmení je maďarské),
František Ferdinand nesnášel jakýkoliv nacionalismus, nejen maďarský a český, nýbrž i německý a všechny další nacionalismy v monarchii se vyskytující. Mluvil dobře česky, měl z češtiny maturitu, zatímco jeho manželka, nominálně Češka, znala česky pouze pár slov.)
Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, ztráty v bitvách byly zanedbatelné. Husitství bylo i vleklou občanskou válkou.
Dá se říci, že prohra na Bílé hoře, vítězství Habsburků zachránilo češtinu před vymřením.
Komenský, původním příjmením Szeges (neuvádí se to proto, že příjmení je maďarské),
Příčiny jejího vypuknutí byly mnohem prozaičtější – válka se vedla o udržení nebo získání větší moci mocností.
Všech 16 nově vzniklých států monarchie pak chtěl spojit do federace. Takovým uspořádáním by se Srbům, podporovaným Ruskem, rozplynula vidina Velkosrbska,
Rusko začalo již 23. 7. (!) s částečnou mobilizací, dne 28. 7. vypovědělo Rakousko Srbsku válku, což by byl za normální situace jen lokální ozbrojený konflikt mezi dvěma státy.
Rusko tedy svým počínáním vědomě vyvolalo evropský válečný konflikt, který přerostl ve válku světovou, když Rakousko-Uhersko vypovědělo 6. 8. válku Rusku.
Československý stát opět prokázal, že není právním a demokratickým státem., trestnými se staly i výroky, že „ČSR je vazalem Francie“ či že „císař pán byl lepší vládce než Masaryk“.
Hlavním Hitlerovým cílem bylo tedy zrušení vojenské hrozby představované ozbrojenými silami ČSR. Kdyby vypukl vojenský konflikt s Francií, muselo by Německo bojovat na dvou frontách, čemuž se chtělo vyhnout.
V listopadu 1936 bylo v Paříži mezi Francií a ČSR dohodnuto, že z československých letišť by mohlo operovat proti Německu až deset francouzských leteckých perutí,
Je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky, to jest postoupení československého území v jejich prospěch,
Listinu s tímto prohlášením, ne Mnichovskou dohodu, jak lživě tvrdí čeští historici, držel nad hlavou ministerský předseda Chamberlain v Londýně při vystupování z letadla se slovy: Peace for our time!
Za viníka druhé světové války Polsko, protože v roce 1939 dvakrát mobilizovalo proti Německu (mobilizace se považuje od roku 1892 za válečný akt) a vytrvale odmítalo s ním jednat o sporných otázkách.
Winston Churchill v interview pro London Times v roce 1919, rok po skončení první světové války (!), prohlásil: „Začne-li Německo v příštích padesáti letech mezinárodně obchodovat, tak jsme válčili zbytečně!“ „Nakonec byly vedeny dvě světové války, aby se zabránilo dominantní roli Německa.“ Komu ona dominantní role Německa na začátku 20. století vadila?
U Grunwaldu (bitva v Mazursku v roce 1410, kdy Poláci a Litvané porazili Řád německých rytířů, též známá jako bitva u Tannenbergu, kde na „nesprávné“ straně, tj. německých rytířů bojoval i Jan Žižka!
Rozhodující úlohu v polském směřování k válce s Německem hrála britská podpora. Británie se 31. 3. 1939 zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé jednání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou. Což znamená, že když Polsko dle své libovůle i rozpoutá válku, zapojí se do ní i Velká Británie a Francie po jeho boku.
Polsko 24. 8. 1939 podruhé mobilizovalo, tentokrát ale plně, což oficiálně oznámilo až 29. 8. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí.
Německo 1. 9. 1939 přepadlo Polsko bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska. Až 17. 9. 1939 vpadla Rudá armáda do Polska z východu.
Válka se stala světovou v okamžiku, kdy válečný stav jako první vyhlásila Velká Británie
Vojenští historici se shodují, že kdyby po boku Polska zasáhla Francie ze Západu i jen částečně svou tehdy zdrcující vojenskou převahou nad Německem, tak by Hitlerovi zamezila vrhnout proti Polsku tři čtvrtiny svých ozbrojených sil a Německo by bylo poraženo válkou na dvou frontách za přibližně jeden měsíc. Místo toho vpadla francouzská armáda 9. 9. 1939 do německého Sárska a to do hloubi asi osmi kilometrů, odkud se předtím Wehrmacht stáhl, aby zabránil ozbrojenému konfliktu, a 21. 9. 1939 se pro absenci ozbrojeného odporu nepřítele zase stáhla zpět za francouzskou hranici.
Ve válce s Polskem padlo 16 tisíc nasazených německých vojáků, tj. 1,1 %, polské ztráty byly čtyřnásobné.
Přitom nasazené lidské síly do konfliktu byly prakticky stejné: Wehrmacht 1,5 milionu, polská armáda 1,3 milionu mužů.
oproti Luftwaffe malé (400 proti 3600 letadlům), méně tanků (750 obrněným polských vozidel proti 3600 německým)
V německých branných silách bylo kolem 60 000 Čechů, osob, které se nikdy nevzdaly české národnosti a nepřihlásily se k německé. To je více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců!
Elie Wiesel se dočkal osvobození americkou armádou v KZ Buchenwald. Za své svědectví o předání tábora a odjezdu z Osvětimi nezapadající do většinového kánonu byl různými aktivisty slovně i fyzicky napadán.
Z přibližně 1100 německých koncentračních táborů bylo jen šest označeno po válce za vyhlazovací – Treblinka, Sobibór, Majdanek (oficiálně KZ Lublin), Bełżec, Kulmhof (dnes Chełmno nad Nerem) a Birkenau-Auschwitz II (Brzezinka-Oświęcim II, Březinka-Osvětim II), přičemž jen dva poslední byly v Německé říši, všech šest ale na území, kam se ke konci války dostala pouze Rudá armáda.
Není znám ani jeden případ, že by zajatec nabídku k odchodu z „hladového tábora“ odmítl.
Návrh na povinné označení židů na veřejnosti (našitou žlutou šesticípou hvězdou) byl český návrh, který Říše jen převzala.
Britská vláda však nechtěla tyto informace šířit, aby se pak od ní neočekávalo, že s tím něco udělá.
Roosevelt nebyl ochoten poskytnout azyl evropským židům, ačkoliv USA měly pro to dostatek prostoru a hlavně potravin. Možná, že svou roli hrál i silný antisemitismus jeho manželky Eleanor.
Ještě v roce 1999 žilo několik tisíc slovenských a maďarských vězňů propuštěných z GULAGu, bývalých československých občanů, kterým nebylo dovoleno se vrátit.
Poválečná republika se hned od 9. 5. 1945 koncipovala jako nacionálně socialistický (!) stát, Třetí republika byla státem totalitním !
Kdyby se Beneš držel toho, co předepisovala tehdy platná československá ústava, tak by se komunisté v únoru 1948 k moci nedostali, což dodnes čeští historici úspěšně tají.
Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek to nesplnil. A tak ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi.
Jan Masaryk využil svého onemocnění chřipkou jako záminky, aby nemusel nic podnikat. To mu však nezabránilo v tom, aby vícekrát, leže v posteli, nepřijal sovětského náměstka ministra zahraničí Valerijana Zorina. Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský, což dějepisci opomíjejí.
Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9000 až 12 000 v republice) by hravě rozprášila obrněná divize.
Beneš jednal buď na příkaz Ministerstva státní bezpečnosti SSSR (MGB), nebo zcela jednoduše selhal.
Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky třikrát odmítl.
Stav československé armády v polovině 60. let činil zhruba sto padesát tisíc mužů, a to již bylo na pokraji hospodářské únosností.
(R-170, dolet 170 km, označení dle kódu NATO SCUD A) a (R-30, dolet 30 km, v kódu NATO Frog 3, v ČSLA od r. 1962).
Byly přivezeny do Československa jaderné hlavice, uskladněné do té doby na sovětském území a depa byla předána sovětským jednotkám až během roku 1969.
Během oficiální návštěvy Prahy 8. 12. 1967 odletěl Brežněv místo zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností vyškoleným a „spícím“ sovětským agentem, v žargonu tajných služeb tzv. krtkem. SSSR pak zařídil po stranické linii vystřídání Novotného (5. 1. 1968) v čele KSČ.
Ale Alexander Dubček (13 let prožil v SSSR) místo toho, aby jednal podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se nechal ovlivňovat svými spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením k umístění sovětských vojsk. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 až 12 tisíc vojáků Varšavského paktu.
Dezinterpretovaná minulost takto způsobuje, že civilizovaný svět počínání a chování Čechů nerozumí, v lepším případě je pokládá za výstřední a nepatřící do civilizované Evropy. Zde dějepisné lži
Ozbrojení sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo nějakou cenu.
Češi obohatili světové jazyky o sloveso tunelovat, nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“
Nazení za války v Německu na rozdíl od všech ostatních okupovaných národů (!) měli stejná práva a povinnosti jako Němci, stejné platy, stejnou dovolenou, navíc dostávali odlučné a nemuseli přispívat německým organizacím jako Němci.
Češi byli mezi válkami nejméně oblíbeným národem Evropy a svou národnostní nesnášenlivostí vůči národnostním menšinám ve státě ztratili části území republiky
Ani jedna publikace o historii v jakémkoli jazyce se nedá doporučit s tím, že neobsahuje chyby, dezinformace nebo nezamlčuje některá fakta.
